Reportáž z hravých Sněhohrátek

Sníh lítá, led křupe, lyže sviští, prkno skáče! Aneb jak jsme se měli na úžasných Sněhohrátkách? Přečtěte si reportáž Páji Tefelnerové.

A je tu další dlouhý páteční večer. Stejně asi jako většina studentů v tomto období s hrůzou vzpomínám na kopu testů, popřípadě zkoušek, které mě ještě čekají. Než se ale pustím do další objemné hromádky učebnic a materiálů, čeká mě jedna příjemná povinnost. Vzpomenout si na krásné zakončení roku minulého a počátek roku nynějšího a pokusit se ostatním alespoň trošku přiblížit tento příjemný týden, který jsme společně strávili v malebné chatičce, nacházející se v obci Markoušovice.
 
Ale pěkně od začátku. Popsat každý den od rána do večera by vydalo na pěkně tlustou knížku, a myslím, že atmosféra, která tu celý týden vládla, se stejně slovy nedá dost dobře přiblížit. Pokusím se zde tedy alespoň částečně popsat průběh celého týdne.
 
Každé ráno, kdy jsme se (někteří více, jiní méně úspěšně) vyhrabali z postelí, jsme se sešli na ranním zamyšlení, které si pro nás vždy připravil vylosovaný pár. Po určité „duševní stravě“ následovala snídaně a hlavní program, totiž lyžování. Ti z nás, kteří nelyžovali, vyrazili na procházku, případně na nákupy pro ostatní. A tak zatímco lyžaři svištěli po sjezdovkách v Černé hoře a Peci pod Sněžkou a říkali si „Ještě že ty nelyžaře máme, doufáme že nakoupí, uvaří a uklidí…“ nelyžaři procházeli nákupním centrem s dobrým pocitem a říkali si: „Co by bez nás ti nelyžaři dělali!“.
 
Po zavření vleků se hladoví lyžaři vrátili zpátky na chatu, kde je čekalo výborné jídlo. Po večeři jsme se všichni shromáždili v hlavní místnosti, kde si pro nás Míša pokaždé  připravila velice zajímavý „psychologický program“. A najednou se zase stmívalo a my tetokrát vyměnili psycho za deskové hry, povídali si a bavili jsme se. Po dlouhém večeru, který se většinou protáhl až do rána dalšího dne, jsme na pár hodin zcela vyčerpaní ulehli, abychom nabrali alespoň trochu síly.
 
A jelikož jsme nechtěli celý týden pouze lyžovat, ale užít si i jiné „sněhohrátky“, byl program každý den trošku jiný. Například hned první den jsme se rozdělili na dvě skupiny: jedna vyrazila na procházku směr rozhledna Žaltman, druhá na běžky do Černé Hory. A i když obě skupiny nakonec skončily úplně jinak, než plánovaly (Žaltman byl dál než se předpokládalo a běžkaři udělali víc fotek než najeli metrů – nepočítáme-li metry, které nakonec sjeli po zadcích dolů ze sjezdovky) všichni byli spokojení. Další obměnou v programu byl například středeční společný výlet do skalního města v Adršpachu a na bazén do Trutnova, vycházka v poslední den roku 2011… Jednoduše řečeno: Pořád jsme měli co dělat.
 
Hlavní ovšem je, že jsme si těchto pár dní myslím všichni naplno užili. Společně jsme oslavili konec roku 2011 a načerpali sílu a chuť do roku 2012.
 
A jelikož jsem jako jedna z mála v celé této příjemné partě lidí byla nová (pořádně jsem znala pouze Míšu, která vše tak pěkně zorganizovala), ráda bych zde ještě jednou zdůraznila tu přátelskou, nenucenou a uvolněnou náladu, která zde celý týden vládla a která mě opravdu příjemně překvapila. A i když celý týden utekl až příliš rychle a všichni jsme se vrátili zpátky do problémů běžného života, vzpomínky na tento výlet a na spoustu sympatických lidí mi z hlavy jen tak rychle nezmizí.  
 
Nakonec bych ještě ráda zmínila velké plus celé akce – a to organizaci. I když byl program opravdu nabitý a rozmanitý, probíhal zcela přirozeně a bez jakéhokoli tlaku. A to je při tak velké skupině lidí opravdu obdivuhodné, takže Míši: děkujeme .