Volejme k Bohu včas

V místnosti, kde světlo měsíce jen težko mohlo prozářit dusivou atmosféru tmy a zoufalství, uchopil Jiří třesoucími se rukami pistoli. Levou rukou si stále opíral hlavu, a prsty se mu lepily na tváře díky slaným slzám, které ještě něstačily úplně uschnout. Netečně potěžkal pravou rukou pistoli, obrátil ji k sobě a vložil do úst. Zmáčkl spoušť. Vyšla rána. Ve zlomku vteřiny před tím, než kulka vyletěla z hlavně, Jiřímu blesklo hlavou: "Bože, takhle ne! Zachraň mě!".

Jiří ucítil zpětný ráz pistole. V hlavně mu hučela ozvěna zoufalého výkřiku "Zachraň mě", která jako žiletka rozřezávala absolutní prázdnotu myšlenek v Jiřího hlavě. "Zachraň mě!", "Zachraň mě!", "Zachraň...". V tom si Jiří uvšiml, že si ozvěnu uvědomuje. Uvědomuje? Není tedy mrtvý? Je možné, že se nějakým zázrakem stalo, že Bůh vyslyšel jeho zvolání a on dostal šanci pokračovat ve svém životě? Je možné, že bude moci ještě někdy vidět Marii, po jejíž lásce toužil, ale nechtěl se kvůli ní vzdát ostatních žen? Je možné, že se někdy znova uvidí se svým synem, který prý skončil někde v Mexiku jako feťák? "Možná jsem přece jen měl synovi dát přednost před podnikáním s židlemi." přemítal v duchu, "Ale copak se o něj nemohla postarat Marie, když jsem pil s kamarády v hospodě?", rozčílil se. A dál zpytoval sám sebe: "Asi jsi Jiří nežil zrovna příkladně. V podstatě sis vždycky zvolil cestu nejmenšího odporu a příliš se přitom neohlížel na druhé. Přišel jsi o ženu a ze syna se stal bezdomovec, který nejspíš někde v Mexiku bere drogy. Nejseš si tím sice úplně jistý, ale v podstatě je ti to fuk...." To vše Jiřímu procházelo hlavou jako vítr během bouře.

...

Byl naživu. V temné místnosti si Jiří uvědomil, že pistole selhala. "Jiří, budeš žít" radostně zvolal. "Budeš žít!" opakoval si v duchu. "ŽÍT!", "žít", "žít...." Jiří se zarazil. Jako proud studené vody ho polilo prozření: "Budeš žít dál svůj zpackaný život." Jiří pochopil, že selháním pistole se vlastně vůbec nic nezměnilo.

...

Jiří znova uchopil třesoucími se rukami pistoli. Levou rukou si znovu opřel hlavu, a prsty se mu lepily na tváře díky slaným slzám, které ještě něstačily úplně uschnout. Netečně potěžkal pravou rukou pistoli, obrátil ji k sobě a vložil do úst. Zmáčkl spoušť. Vyšla rána. Tentokrát "úspěšná".

Čtenáři, kdy voláš k Bohu? Čekáš, až bude situace tak zoufalá, že ji nedokáže vyřešit nikdo jiný, než Bůh? Není to pozdě?

Poslední dobou přemýšlím o tom, jak usilovně toužíme po tom, aby nás Bůh chránil před neúspěchem, nemocemi, zklamáním. Jsme ochotní Bohu slíbit cokoliv, jen když nám vrátí partnera; zdraví; vnitřní pokoj. Ale zároveň si všímám - alespoň u sebe - že velmi málo usiluji ve svých modlitbách o to, aby mě Bůh měnil v době, kdy "ještě nehoří". A přitom toto je ten pravý moment pro modlitbu. Chtěl bych být dobrým člověkem, Kristovým následnovníkem. Ne jenom příjemce zázračného řešení zpackaných životních událostí. A myslím, že po tom toužíte i vy, čtenáři. 

Usilujme o Boží pomoc v boji s pokušením. Modleme se vroucně o to, aby nám Bůh přetvářel srdce. Buďme proaktivními modlitebníky. Můžeme to vyjádřit Kristovými slovy: "A neuvoď nás v pokušení". Myslím, že k naší touze žít život podle Kristových představ již v době, "kdy nehoří" se Bůh svými vlivem na naše srdce přizná. 

Mnohem efektivnější je, když se modlíme o ochranu před pokušením, než o to, aby Bůh smazal jeho následky. Tak jako v případě Jiřího se nám může stát - a taky se to stává - že se s námi rozvede žena proto, že jsme svou lásku dali jiným ženám. Naše děti si najdou duchovní vzor v jiných lidech, když my sami budeme duchovní chcípáci - jako Jiří -, kteří se připlazí k Bohu jen tehdy, když budou na dně a bezradní. Ale nemusíme chodit pro příklady tak významné. I v běžném životě chápeme souslednost příčiny a důsledku. "Pustit si film, nebo se učit?" rozmýšlíme dlouze, zato před zkouškou si na Boha vzpomeneme raz-dva. Buďme moudří a prosme Boha, aby nás zachránil už v době, kdy zvažujeme, zda se vrhnout do průšvihu, ne až tehdy, když už v něm jsme.

Přeji Vám i sobě, abysme usilovali celým srdcem o čistotu charakteru mnohem častěji, než kolikrát voláme k Bohu, aby zachránil to, co jsme sami zkazili Jeho ignorováním.