Život člověka člověku nepatří

"Život člověka člověku nepatří." Jak je tento výrok rabína Akivy vzdálen současnému myšlení západní společnosti! Komu jinému by měl život patřit než samotnému člověku?

Život člověka člověku nepatří

Jak je tento výrok rabína Akivy vzdálen současnému myšlení západní společnosti! Komu jinému by měl život patřit než samotnému člověku? Cožpak u zrodu nového života nestojí muž a žena?

Naše myšlení se orientuje především na materializmus. Měřítkem úspěšnosti nejsou morální hodnoty, ale úspěšnost v materiální sféře. Lidé se tak ve skutečnosti naučili bezmezně cokoliv vlastnit. Vždyť dnes ze dá za peníze koupit takřka všechno; při současném rozvoji medicíny možná už i zdraví. Vzhledem k takové vyspělosti a pokroku lidstva není těžké podlehnout přesvědčení, že člověk může vlastnit i život.

„Mám svůj život pod kontrolou. Mám dobré zdraví. Mám krásnou rodinu. Mám se dobře.“ Přesvědčení, že člověk ve svých rukách drží pevně vládu nad životem, nepřipouští negativní nahodilosti. „Když něco vlastním, tak o to přece nemohu přijít.“ Nežijeme ve vakuu, ale ve světě ovládaném miliardami nahodilostí a kauzalit, které však nejsou dílem Boha. Spokojit se s vysvětlením neštěstí, které přijde jen tak, jako blesk z čistého nebe, je velmi těžké a v prostředí, kde se domněle vlastní i život, takřka nemožné. Tam, kde každá věc má své logické opodstatnění, je člověk zvyklý hledat vysvětlení na každé „proč“. Pokud uspokojivou odpověď nenalezne, potom obviňuje Boha a ptá se: „Kde jsi, Bože? Jak je to možné, že se to mohlo stát? Proč to dopouštíš?“

Je podivné, že takovému trendu podléhají i křesťanské církve, které svým členům někdy slibují snadné náboženství. Zde se však přehlíží, skutečnost, že Ježíš z Nazareta nesliboval snadnější pozemský život. Nesliboval, že jeho následovníci se budou mít lépe než druzí a že se jim budou vyhýbat smrtelné choroby a neštěstí. Nesliboval jim ani úspěch, byť by to byla odměna za nejčistší víru. Smutné věci se dějí každému, ať je to křesťan, žid, muslim, ateista, černoch, běloch, či asiat.

Jób s neuvěřitelnou pokorou pronesl zdánlivě nepochopitelný výrok: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Na otázku „Proč se takové věci dějí?“ existuje velmi jednoduchá, avšak pro mnohé neuspokojivá odpověď. „Prostě se dějí.“

A další, zdánlivě kousavá otázka, „Kde je Bůh, když se dějí zlé věci?“ má rovněž jednoduchou odpověď: „Bůh je se mnou, ve mě i nade mnou.“ Bůh je se mnou ještě několikanásobně vícekrát, než jsem já se sebou samým.

Vraťme se k výroku „Život člověka člověku nepatří“. Rabín Akiva má skutečně pravdu, protože původcem života je Bůh, a ne lidská bytost. Život je nám propůjčen, darován, ale v žádném případě ho nevlastníme. Kdybychom k životu přistupovali s pokorou, jako k tomu nejcennějšímu daru a ne jako k něčemu, co vlastníme, možná by bylo na světě méně bolesti a zklamání.

Daniel Srch, student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

Převzato z knihy "Křesťanem dnes...", Praha 2009, ADVENT-ORION